Co je to mapa?
Na návštěvu Vietnamu jsme si vybrali ten úplně nejlepší čas. Březen 2020. Což vám možná dojde, co se ve světě zrovna rozjíždělo. I přes všechny složitosti s odletem jsme se však konečně mohli projít po Hanoji a nasát rušnou a divokou atmosféru severního Vietnamu. Našim cílem po pár dnech bylo dostat se na mapě země až úplně nahoru k hranicím s Čínou do oblasti města Ha Giang, tam si sehnat skútry a toulat se po místních vesničkách. Do destinace nás měl během osmihodinové cesty dopravit lůžkový autobus. A k autobusu taxík. „Prosíme na autobusovou stanici u letiště,“ zněl jasně pokyn. A poprvé jsme se setkali s tím, co jsme slyšeli již před našim odletem. Místní se absolutně neorientují v mapách. A taxikář nevěděl kde je letiště. Což teda pokud bych já dělal taxikáře v hlavním městě, byla by to možná první věc, kterou bych si zjistil. No a když naše cesta začala být dvakrát tak dlouhá, než měla být, začali jsme pomalu ale jistě zjišťovat, že jsme úplně v háji a vidina stihnutí autobusu je v nedohlednu.
Prostě punk
Taxikář samozřejmě neuměl anglicky ani slovo. Naštěstí alespoň trochu lámanou angličtinu ovládal člověk na telefonu, který posloužil jako překladatel. Situace se měla následovně. „Řidič vás vysadí na dálnici, počkáte u majitele restaurace a autobus vás nabere tam.“ Pět párů vykulených očí se zahledělo na řidiče a vykuleně koukalo i ve chvílí, když nás už řidič viděl pouze ve zpětném zrcátku chvíli poté, co nás u té dálnice vysadil. Z majitele restaurace se vyklubal týpek, který ve zrezivělém hrnci vařil kukuřice a klidným tónem opakoval, ať prostě čekáme. Do dnešního dne netuším jak je to možné, ale po několika desítkách minut čekání před hrncem s kukuřicí skutečně zastavil autobus a řidič nás s úsměvem nabral na palubu.
Že je lůžkový autobus přizpůsoben výšce Vietnamců, ne Evropanů, to jsme zjistili velice brzy. O tom už zas ale třeba někdy jindy.